Obsah stránky

Čertova díra

 

 

 

 

 

 

 

Nedaleko Vedrovic strmí v lese vysoké, rozervané skály, v nichž nahoře je díra, kde prý sídlí čert. Divně sténávaly ty vedrovské skály, jako by nějaká tíže je tlačila. A věru byla to tíže nemalá, tíže podzemská - tlačilo je - rač nás Pán Bůh chránit - tělo čertovo. Tělo bylo černé a vážilo více než sto tisíc centů, ač je bylo sotva vidět. Postavu měl čert lidskou a dva rohy. Šaty měl divné, celé ze železa. Místo bot měl kopyta, okovaná ohromnými podkovami. Čert ten vycházel prý vždycky do blízkého lesa s očima upřenýma do velké knihy, železem pobité, a koho potkal, toho trhal a zanášel do svých skal. Už prý tam ubohých těch lidí bylo víc než ptáků v povětří a listí na stromech. Proto se také báli Vedrovští do lesů nablízku skal.


Jednou byla velká nouze o mlýnský kámen. Mlynáři nevěděli, co počít, jezdili všude, ale nikde nic. Přijeli také do Vedrovic a občané jim ukázali na „čertovu díru“, ale hned jim vyložili, co a jak, a aby tam nechodili. Mlynáři se zprvu zaradovali, ale když slyšeli o nebezpečí, nechtělo se jim do skal. Až teprve jeden z nich se odvážil. Pravda, vypadal jako obr a unesl na ramenou nejsilnější dva vedrovské muže jako hračku, ale co byl proti síle čerta: lev a myš!


Lidé mlynářského zrazovali, ale ten si nedal říci: „Co prý čert zmůže, jenom ať se opováží.“ Když viděli, že s ním nic není, pokrčili jenom rameny. Chlapík sebral, co potřeboval, a šel. Když lezl po balvanech, jako by je slyšel mluvit; všechny ho varovaly před čertem, ba mnohé z nich naříkaly pro toho statného junáka. Ale chlapík si jich nevšímal. Dostoupil čertovy díry, podíval se dovnitř a div se nezapotácel, takový ošklivý zápach šel ven. V tom cosi zadunělo a čert stál před ním. „Co tu chceš?“ zahromoval naň. „Kámen pro náš mlýn.“ Odpověděl mlynářský. Sotva to dořekl, udělala se pod čertem díra a ten sletěl do ní. Pak se zase zavřela. Mlynář se dlouho díval na ten div, a když se čert nevracel, šel si vyhlédnou vhodný kámen. Lezl výše a tu spatřil na jednom místě příhodný balvan, jenže na něm byla vyryta hromada nožů, vidliček a talířů. Domyslil se, že to byl čertův stůl, a jal se tesati. Ale sotva jedno dláto přiložil, udělala se z čertova stolu hromada popela a z té vyletěly k nebi bílé holubice. „Děkujeme ti, mlynáři, že jsi nás vysvobodil. Kdybys byl býval okolkoval a neřekl hned, co chceš, byl by čert roztrhal jako mnohé jiné a my bychom tu po věky snad ještě marně úpěly. Nyní se čert propadl do pekla a my vysvobozené tobě blahořečíme.“


Udiveně hleděl mlynář na holubice jež po těchto slovech ihned zmizely. Poznal, že to byly dušičky, čertem popálené. A když si vybral jiný balvan k otesání, ulomil se mu sám a ještě se dolů zakutálel. Když slézal mlynářský chasník dolů, zdálo se mu, jako by si balvany oddychovaly a jemu blahořečily, že je té pekelné tíže na věky zbavil.


Od té doby zmizelo také u Vedrovic sténání skal, ztratila se i díra čertova, jen vchod zůstal, a nebýti názvu „čertova díra“, nikdo by se snad na tu událost nepamatoval.

 

Z knihy Pohádky a pověsti od spisovatele Jarolíma Schälera