Obec VEDROVICE

Oficiální stránky obce

Velikost textu: - / +

Historie obce

Počátek historie Vedrovic

Vedrovice leží přímo na bývalém rozhraní dvou národnostních celků. Starší občané si ještě dobře pamatují dobu, kdy všechny okolní obce byly německé a v období německé okupace byla jediným spojením s českým vnitrozemím lesní cesta do Moravských Bránic. Přes toto obklíčení německým prostředím, které trvalo po staletí, zůstala obec vždy česká. A tak na rozdíl od okolních obcí, je ve Vedrovicích ještě řada rodin, jejichž předkové zde žili a pracovali po řadu generací. Často si ani neuvědomujeme, že na hřbitově u kostela byli pohřbeni nejen ti, jejichž jména jsou vyryta na pomnících, ale také jejich dědové a pradědové, jejichž jména byla již dávno zapomenuta. A přece to byli právě oni, kteří svou prací a činy spoluvytvářeli historii Vedrovic a jsou tedy její součástí.

Je velmi pravděpodobné, že Vedrovice (nikoliv však Zábrdovice) existovaly již v průběhu 11. či 12.století. Z tohoto období totiž pocházely hroby, které za zdí místního hřbitova zachránil již před 100 lety archeolog J. Knies.

Téměř všechny názvy obcí končící na -ice jsou tzv. jména čelední a jsou odvozena od jmen zakladatelů či majitelů vesnic. Tak např. obyvatelé vsi, která patřila Kubešovi (Jakubovi), se nazývali Kubšici a ves tedy Kubšice. Rovněž vznik obcí s těmito jmény se klade od 10. do 13. století. U Vedrovic můžeme předpokládat, že patřily nějakému Vydrovi a nazývaly se původně Vydrovice. Však také na staré pečeti Vedrovic je vyobrazena ženská postava - zřejmě P. Maria - držící v pravé ruce vydru. Ovšem místní podhorácké nářečí, které je blízké hanáckému (be sme bele), změnilo už tehdy Vydrovice na Vedrovice.

Poprvé se název obce ve starých listinách objevuje až v roce 1363. V tomto roce majitel krumlovského panství pan Čeněk z Lipé dovolil krumlovskému řeholnímu řádu augustiniánů užívání té části lesa (nazývaného Freynwalt), která ležela při „cestě vedoucí do Vedrovic“. A to v té délce od začátku lesa až po jeho konec a v šířce od uvedené cesty až po samý vrchol Leskounu. Kromě samotného faktu, že se v této listině vůbec poprvé uvádí existence Vedrovic, nás bude jistě zajímat, kudy zmiňovaná cesta vedla. Zde je nutno poděkovat našim předkům za to, že po celá staletí neměnili názvy polních tratí, cesta vedla. Mezi dnešní oborou a Vedrovicemi je dodnes polní trať „U Krumlovské cesty“. Tato cesta existovala ještě v roce 1982 a teprve rok nato byla zrušena při výstavbě meruňkových sadů. Lze tedy předpokládat, že uvedená cesta vedla z Krumlova přes Rakšice k lesu a v místě, kde dnes silnici protíná železniční trať, pokračovala přímo lesem na tuto krumlovskou cestu u Vedrovic.

V názvech polních tratí se dochovaly ještě další staré cesty vedoucí z Vedrovic. Důležitá byla zejména cesta do Ivančic, kde se konávaly časté trhy. Ivančice se nazývaly dříve Ejvančice, a cesta byla proto označována jako ejvanecká, zkráceně vanecká, a vedla z Vedrovic kolem polí, která se dodnes nazývají "Vanecka".

Další písemná zpráva pochází z roku 1369. Tehdy pan Jindřich z Lipé prodal pánům Kravař město Krumlov i s hradem, ves Rakšice, rybníky u Dobřínska a hájovnu či myslivnu, ke které patřily dva hony polí ve Vedrovicích. Vesnici samostatnou i tedy páni z Lipé ponechali. Byl to jeden z nejmocnějších šlechtických rodů na Moravě, jeho příslušníci zastávali vysoké úřady při královském dvoře. Část svých rozsáhlých statků propůjčovali k užívání čili v léno nižším šlechticům (vladykům, rytířům, zemanům). Tyto tzv. manové byli za to povinni svému pánovi různými službami, zejména doprovázet jej s vlastní ozbrojenou družinou při válečných akcích na vlastní náklady.

Jedním z těchto manů pánů z Lipé byl také vladyka Hanuš z Vedrovic, doložený v písemných pramenech v letech 1407 - 1418. Byl dosti zámožný - kromě Vedrovic mu patřily také nějaké pozemky v Troskotovicích a Podolicích (zaniklá ves v Miroslavi), v letech 1417 - 1418 skoupil od Tasa z Černína a Vaňka Černohorského z Boskovic ves Kubšice se svobodným dvorem, poli, loukami, vinicemi, atd. Že se na jeho panství a tehdy i ve Vedrovicích tehdy pěstovalo hojně víno, svědčí i žaloba, kterou podal v roce 1407 na Hanuše z Lichtensteina, mocného pána mikulovského panství. V žalobě uvádí, že mu lichtensteinský purkrabí na hradě Drnholci násilím pobral 6 kop grošů za prodané víno a ještě sto věder vína, které vezl na trh.

Hlavní sídlo měl vladyka Hanuš ve Vedrovicích, podle kterých se také nazýval. Snad už tehdy si zde postavil tvrz, která je v písemných pramenech doložena až později a stávala na místě dnešního domu čísla 204 (majitelka paní Marta Čeperová). Na jedné smlouvě s klášterem v Oslavanech z roku 1416 se rovněž dochovala pečeť Hanuše z Vedrovic s jeho rodovým erbem - ve stříbrném poli šikmý barevný pruh (z voskové pečeti nelze barvu určit). Po roce 1418 zprávy o Hanušovi i o Vedrovicích na delší dobu mizí - nastalo období husitských válek a zmatků, které po nich následovaly. Jednou z hlavních opor husitství na Moravě byly Jevišovice a rovněž v Moravském Krumlově byla husitská posádka. Proto byla celá tato oblast neustálými potyčkami a boji velmi sužována, zejména nájezdy z blízkého Rakouska. Hlavní tíha utrpení doléhala zejména na vesnice, které byly drancovány oběma stranami a z nichž mnohé zanikly. Neznáme ani další osudy Hanušových potomků. Víme, že měl syna Bartoše (Bartoloměje), který je ještě v roce 1416 uváděn jako majitel vsi Loponice či Lobodice v blízkosti Kubšic. V pozdějších písemných pramenech je tato ves uváděna již jako zaniklá.


Vedrovice v letech 1480 - 1620

Tato část zahrnuje období od konce vlády krále Jiřího z Poděbrad do začátku války třicetileté. Pro Vedrovice toto období znamenalo časté střídání majitelů vesnice, z nichž většinu pouze vyjmenujeme a více podrobností uvedeme pouze u vladyků z Drahanovic a zejména u rodu Kusých z Mukoděl. Posledně jmenovaný vladycký rok pocházel z Čech, ale od poloviny 15. století se začal usazovat také na Moravě. Od roku 1480 se v listinných pramenech setkáváme často se jmény dvou bratří z Mukoděl, kteří jako manové pánů z Lipé byli v držení jejich statků a to Jiří Kusý z Mukoděl v Bohuticích a Štěpán Kusý z Mukoděl ve Vedrovicích.

Zatímco Jiřím založená rodová větev bohutická držela tuto ves nepřetržitě až do roku 1620, patřily Vedrovice Mukodělům poměrně krátce. Štěpán Kusý z Mukoděl se snažil ves, zanedbanou po předchozích válkách a nepokojích, přivést do řádného stavu. Patrně již on dal postavit ve Vedrovicích kostelík svaté Kunhuty, v písemných pramenech však poprvé uvedený až roku 1543 a nepochybně také věnoval značnou pozornost vedrovické tvrze, na které sídlil. Těmito a dalšími aktivitami se však značně zadlužil a věřitelé na něj podávali jednu žalobu za druhou. U poslední žaloby z 28.dubna 1503 je připsáno "zemřel". Jeho manželství s Kateřinou ze Zvole zůstalo bez mužského potomka a Vedrovice získal jako manský statek Znata Koberský z Drahanovic, uváděný zde v letech 1505 - 1523. Spolu s ním držel patrně část vesnice také Jan z Herultic.

Po Znatovi získal Vedrovice Jan Koberský z Drahanovic rovněž jako manství. Ale již v roce 1535 pan Jan z Lipé dal zapsat Janu Koberskému v dědičné a skutečné vlastnictví ves Vedrovice s tvrzí a dvorem, vsi Zábrdovice, Troskotovice a Rokytnou se dvorem a kostelním podacím a pustou ves Palekovice (stávala někde v blízkosti Olbramovic). Vladyka Jan Koberský kromě toho vlastnil ještě další statky - jeho sídlem byly Koberčice na Vyškovsku - a byl tedy značně zámožný. Jeho manželství s Annou z Doubravice bylo však bezdětné, a proto ve své závěti z roku 1539 odkázal své statky kolem Moravského Krumlova včetně Vedrovic svému švagrovi Smilovi Osovskému z Doubravice.

Ve výše uvedené listině z roku 1535 se objevují některé údaje, které vnášejí poněkud více světla do historie obce. Poprvé je zde doložena existence tvrze ve Vedrovicích, o které soudíme, že vznikla již za Hanuše z Vedrovic. Dále je zde uveden panský dvůr - snad se již tehdy nacházel v prostoru za silnicí pod hřbitovem. Vůbec poprvé se v této listině objevuje zmínka o obci Zábrdovice (v originále psáno Zábudovice). Ves patrně vznikla na přelomu 15. a 16. století za přičinlivého Štěpána Kusého.

Po Smilu Osovském je držel jako syn Burian Osovský z Doubravice, který je roku 1550 prodal Janu Janaurovi ze Strachnova. Také v dalších letech byly obě vsi v držení tohoto rodu - v roce 1566 je uváděn Jiřík Janaur, po něm bratři Jaroslav a Hynek Janaurovi. Ale opět bylo toto zboží nějak rozděleno, protože současně s těmito majiteli jsou uváděni také Petr Dubňanský z Bačic (k roku 1567) a již v roce 1576 zde nějakou část držel příslušník rodu bohutických Mukodělů, opět jménem Štěpán.

Tento Štěpán Kusý byl vnukem prvního držitele Bohutic Jiřího z Mukoděl a správu Bohutic převzal po svém starším bratru Vilímovi kolem roku 1560. Za jeho panství působila v Bohuticích náboženská komunita novokřtěnců (lidové pojmenování pro ně je habáni či toufaři) proslulá znalostmi vinařství a řemesel. Jak se Štěpán Kusý dostal k držení části či snad celých Vedrovic nevíme, ale ve své poslední vůli z 28.července 1576 ponechává své manželce Johance ze Zástřizl na vůli, zda bude chtít po jeho smrti sídlit na Bohuticích či ve Vedrovicích, takže mu musela patřit aspoň vedrovická tvrz. Štěpán Kusý zemřel 1577 ve 42 letech a byl pohřben v kostele v Moravském Krumlově. Zůstaly po něm dvě děti, Jan a Kateřina, v té době ještě nedospělé.

Mladý Jan Kusý z Mukoděl dosáhl zřejmě dospělosti v roce 1581, kdy mu také Hynek Janaur ze Strachnova dal zapsat do trvalého vlastnictví zbývající část Vedrovic i se Zábrdovicemi, čímž se obě obce staly trvale součástí panství bohutického. V uvedeném zápise je také zmiňován "pustý dvůr zábudovský" - musel tedy na území Zábrdovic nějakou dobu stát panský dvůr. Kde to asi bylo napovídá název polní tratě "Dófilka". Na starých mapách je tato trať uváděna pod názvem "Hinter den Hof" (to je Za dvorem). Ve zkrácené podobě se to vyslovovalo "dhóf" a nakonec vznikla dnešní zkomolená podoba. To však naznačuje, že dvůr musel stávat mezi touto tratí a zábrdovickým potůčkem. Na jeho místě byly později postaveny chalupy, a ulička, která se obloukem stáčí k Dófilce, vymezuje současně původní rozsah dvora.

O Janovi Kusém víme, že si dal ve vedrovickém kostele vybudovat hrobku pro sebe a svoji rodinu, ale nevíme, zda tam byl skutečně pohřben. Nápis na náhrobní desce uvádí pouze pohřbení Mikuláše staršího Salavy z Lípy, který byl nepochybně otcem Janovy manželky Elišky Salavové z Lípy a bydlel na panství svého zetě, snad na vedrovické tvrzi. Pískovcová deska s nádherným pozdně gotickým písmem byla původně umístěna v kostele. Po necitlivém přemístění na vnější kostelní zeď nápis vlivem klimatických podmínek časem zmizí. Naši předkové jej udrželi 400 let.

Neznáme ani datum Janovy smrti, zdá se, že již v roce 1615 nežil. V tomto roce jistá Eufrozina Koňasová z Vydří, příbuzná Janovy manželky Elišky, odkázala jeho synům a to dospělému Štěpánovi a ještě mladistvému Vilímovi poměrně rozsáhlé statky v okolí Telče. Oba bratři se o dědictví i otcovy statky podělili tak, že mladší Vilím si podržel Bohutice a starší Štěpán si za své sídlo zvolil tvrz ve Vedrovicích. Mezitím se však již nad našimi zeměmi a vlastně celou Evropou stahovala mračna dlouholetých válečných útrap.

V roce 1618 se česká protestantská šlechta vzbouřila proti násilnému prosazování katolictví císařem Ferdinandem II. a v roce 1619 se k povstání připojila rovněž šlechta moravská. To byl počátek války třicetileté. Potlačením povstání byl pověřen císařský generál Dampierre, který vpadl koncem července 1619 na jižní Moravu a celý kraj zpustošil - již 1.srpna byly do základů vypáleny Bohutice. Jistě ani Vedrovice se Zábrdovicemi pohromě neušly, i když příme doklady o tom zatím neznáme. Oba Mukodělové, bohutický Vilím i vedrovický Štěpán se totiž také postavili na stranu povstání. Více než rok trvaly šarvátky, kterými trpělo především vesnické obyvatelstvo a pustošení neukončila ani nešťastná bitva 8.listopad u 1620 na Bílé hoře, která trvala přibližně dvě hodiny, kde byly císařskými vojsky opět vypleněny Bohutice a jejich okolí.

Štěpán a Vilím Kusých z Mukoděl již zkázu svého panství neviděli. Bezprostředně po bitvě na Bílé hoře jim byl celý majetek zabaven, a protože odmítli přestoupit na katolickou víru, museli opustit zemi. Je pravděpodobné, že jako značná část moravských šlechticů (např. i majitelé Moravského Krumlova, páni z Lipé) se uchýlili do polského Slezska. Celé bohutické panství včetně Vedrovic a Zábrdovic připadlo císaři Ferdinandu II., který je listem ze dne 25.září 1627 daroval jezuitské koleji ve Znojmě. Rozsáhlé panství krumlovské pak stejným způsobem získali Lichtensteinové.

dr. Vladimír ONDRUŠ, Josef VOLEJNÍK

 

sipka Nahoru